Život indiánů

Televizní dokumenty

Medela - dokument Olgy Sommerové

Medela, latinsky pomoc. Dojemné i šťastné příběhy dětí z Kambodže, Peru a Quineje, kterým můžeme pomáhat i my...

Duchovní kuchyně - Indiánská náboženství

14. díl dokumentárního cyklu nás zavede na západ, aby představil stravovací zvyky starých indiánských kultur a jejich dnešních potomků

Publikace


Ukázka z knihy „Učitelkou v Peru“

Ukázka z knihy Olgy Vilímkové - knížka popisuje rok v andské vesnici Pucamarca, kde autorka působila jako učitelka a kde žila v indiánské rodině.
Vydalo nakladatelství Mladá Fronta, 2004

  • 5. kapitola - Všední život v Pucamarce

    Ráno jsem se budila kolem páté hodiny. Bylo ještě šero, ale v domě už býval ruch. Americo odcházel brzy s ostatními muži z vesnice za prací na pole, žena odvedla na pastvu krávy, malý Ivan přinášel vodu z potoka na vaření i mytí, štípal dříví, jeho sestra připravovala něco v kuchyni. Ráno se také všichni myjí. Myjí se na dvorku ve škopku nebo kyblíku. Myjí si vlasy – buď čistou studenou vodou nebo si je proplachují odvarem z různých bylin. Používá se také kopřiva. Myjí se do půl těla, a to i ve velké zimě. Snídaně v Pucamarce nejsou moc bohaté, Ivan jídával obvykle studenou bramboru od večeře nebo pár zrníček pražené kukuřice nebo bobů. I jiné děti mívaly praženou kukuřici. Někdy mi ji nosily do školy. Willian jednou přiběhl celý zpocený – bydlel v sousední vesnici – a zpod trička vytahoval ještě teplou bramboru: „Profesora, para ti, pro tebe.“


    Malé holčičky mi nosívaly právě ta zrníčka kukuřice. Podávaly mi je v uš­mud­lané ručičce a s rozzářenýma velkýma kulatýma očima: „Nechala jsem ti je od snídaně.“


    Lidé tráví všední dny většinou prací. Mají činnosti rozdělené. Muži mají na starosti stavbu domu, úpravu pole pro pěstování plodin, práci na poli, práci na společných stavbách vesnice – např. úpravu cest, mostů, zavlažovacích kanálů, příkopů… a také odcházejí za prací do jiných míst – na pole k bohatým statkářům, na stavbu domu do města, vzácně na zemědělské práce při sklizních v Amazonii. Při těchto pracích mimo obec mají možnost přivydělat si peníze. Jinak práce v rámci obce je organizována tak, že větší počet lidí (rodina a přátelé) pracují na poli jednoho, pak přejdou všichni na pole druhého, posléze dalšího, atd. Obcí je stanoveno, dokdy musejí být práce skončené, neboť pak navazují společné aktivity. Co se týče stavby domu, také si všichni pomáhají. Této službě typu „dnes ty mně, zítra já tobě“ se říká ayni. Domy se staví hlavně pro novomanžele. Asi rok, dva po svatbě žijí s rodiči a poté jim příbuzní a přátelé pomohou postavit dům. (Na podobném systému je založena často také indiánská komunikace s božstvy, jak uvidíme dále.)


    Ženy se starají o domácnost, o děti, vaří, uklízejí, obstarávají zvířata: krávy, ovce, ve vyšších polohách hlavně lamy, také slepice a morčata. Dále ženy spřádají vlnu, tkají a pletou. Tkát a plést neumějí ale kupodivu všechny ženy, u nás v Pu­ca­marce vytvářely kvalitní tkaniny jen asi tři ženy. Probíhal tam jakýsi kurs, kdy žena z města Chinchera jezdívala do Pucamarky a učila naše ženy na hřišti před školou tkát a plést.


    Děti pomáhají rodičům. Chlapci mají na starosti hlavně přinášení vody, obstarání topiva po okolí, dívky sehnání potravy pro slepice a morčata. Všechny děti drhají náramky, aby si občas přivydělaly pár halířů jejich prodejem turistům v okresním městě. Děti prakticky neznají hry. Hrají si jen velmi malé děti, ty starší už pomáhají rodičům vydatně, chlapci i při stavbách domů, děvčata obstarávají stáda nebo např. jednu kozu, prostě zvířata, která rodina vlastní.


    Můj den v Pucamarce byl jiný. Věnovala jsem se „učitelování“ a můj rytmus byl fyzicky mnohem klidnější než indiánský. Měla jsem ráda klidná rána v Pucamarce. Nevstávala jsem hned po probuzení, zůstávala jsem ještě tak hodinku v posteli, protože mimo ni byla velká zima. Kolem šesté hodiny se rozednívá a tehdy jsem teprve vstávala. Bydlela jsem v prvním patře domku, dveře vedly na balkon a teprve z něho jsme scházeli na dvorek. Pomalu jsem došla pro vodu do potoka, uvařila si čaj a pila ho v klidu na terase pozorujíc jezero. Naše terasa vypadala moc pěkně. Chyběla tam sice nějaká prkýnka v podlaze, ale dala se tam „naštelovat“ židle tak, že nepropadla. Brzy jsem se naučila našlapovat i za tmy tak, abych nespadla. Tma je totiž už po šesté, takže člověk po terase procházel poslepu často. Někdy jsem se po ránu myla, musím ale potupně přiznat, že v ohřáté vodě. Většinou jsem však mytí odkládala až na poledne. Tehdy jsem se odvážila skrytá za větrem umýt si i vlasy.


    Vyndala jsem peřinu a nechala ji prohřát sluncem na terase. Přivezla jsem si totiž z Čech péřovou prošívanou deku. Dětem se, chudáčkům, moc líbila. Vůbec byly z mého pokoje nadšené, při vstupu do něho se chtěly zouvat a ztišovaly hlas. Připadaly si jako na zámku. Přitom byl můj pokojík relativně skromný. U stěny jsem měla postel, u druhé stolek ze školy a dvě židličky, později jsem si sem přenesla ještě jednu lavici, která sloužila jako kuchyň, neboť na ní stála rychlovarná konvice, elektrický jednovařič a pár kousků nádobí. V pokojíku jsem měla ještě skříňku se dvěma policemi na oblečení.


    Děti ovšem takhle luxusně zdaleka nebydlí. Postel vlastní málokterá rodina, a po­kud ji mají, spí v ní více osob. Třeba i šest: tři z jedné strany a tři z druhé. Děti jsou zvyklé spát na rohoži na hliněné podlaze a přikrývají se společnou dekou. Více se zahřejí spolu než dekami. Postel slouží zároveň někdy jako skříň, neboť v ní je oblečení (například tam přebývá celý život sváteční „svatební“ roucho). Někde visí oblečení na hřebíku u stěny, jindy zůstává průběžně na šňůře na dvorku. Pro děti byla také nezvyklá výzdoba mého pokoje: na stole jsem měla ubrus, květiny a u stěny v jednom starém košíku suchou „dekorativní“ trávu. Měla jsem okénko a na něm závěs.


    Před půl devátou jsem chodila do školy. Děti nemají doma hodiny, takže se mě chodívaly ze začátku ptát, jestli už brzy začne vyučování. Bydlela jsem totiž blízko školy. Později ale chodit přestaly, asi z mého pohybu kolem domu usuzovaly, kolik mají ještě času. Ne že by tedy seděly všechny v 8.30 hodin, kdy začíná vyučování, v lavicích. A ne že bych já dělala z pozdních příchodů tragédii. Hodiny prostě téměř nikdo nemá a nezná. Děti měly velkou radost, když jsme zprovoznili naše třídní nástěnné hodiny (několik let v nich chyběla baterka) a když jsme se dokonce naučili určovat čas. Děti učily asi doma poznávat hodiny své rodiče, jeden otec přišel totiž do školy a ověřoval si u mě své znalosti. Dino posléze dokonce dostal od bratra hodinky.


    Vyučování bylo od 8.30 do 13.30 hodin. Je ovšem třeba říci, že mělo značné přestávky. Jednak bylo hodně volných dnů, kdy škola odpadala kvůli různým svátkům, stávkám, schůzím atd., jednak jsme drželi mezi vyučovacími hodinami předlou­hé pauzy. Asi po měsíci jsem přestala volné dny dodržovat.


    „Těch svatých je moc,“ vysvětlila jsem rodičům, „a také je zbytečné, abychom my měli volno kvůli stávkovým zátarasám na silnici. Ostatní učitelé z měst se sem sice nedostanou, ale já tady bydlím, takže pro mě není problém přijít do školy.“


    Děti byly nadšené a rodiče nakonec také. Jednou dopoledne byla schůze kvůli organizovaní sportovních soutěží pro pedagogy, jedna z četných kvůli této akci: na těchto schůzích nás bývalo tak čtyřicet, i pět z jedné školy.


    Já jsem tehdy prostě řekla ostatním učitelům, že mi kolegyně, ředitelka Mar­celina, výsledek schůzky vyřídí, že zůstanu raději ve škole se svými miláčky, že ztrácíme mnoho hodin a máme hodně práce. Učitelé z toho měli šok. Nicméně děti, když mě viděly, jak přicházím po silnici zpět do Pucamarky, s jásotem odhazovaly rýče a řítily se do školy.


    Brzy jsem omezila také několikahodinové přestávky. Učívaly jsme totiž hodinku, dvě po ránu, pak se začalo připravovat mléko, pak šly děti hrát fotbal a před koncem dopoledne se lehce otočily ve třídě. Příprava mléka byla záležitost na dlouho. To je tak: peruánské ministerstvo zdravotnictví dodává do škol „mléko“, je to prášková směs se sójovým základem, obohacená mnoha minerály. Děti dostávají zdarma toto mléko a také celozrnné sušenky, respektive dostávaly, v r. 2002, kdy píšu tyto vzpomínky, jsou už dodávky bohužel zrušené. Je to opravdu velká škoda, neboť domácí strava dětí je velmi chudá na vitaminy i minerály. V Pucamarce bylo domluveno, že mléko budou do školy chodit připravovat matky. Ty se ale zdaleka nedostavovaly pravidelně. Některé ano, přišly pečlivě, když byly na řadě, některé jsem neviděla ani jednou. Na shromážděních obce jsem je za to několikrát kritizovala: „Je to nezodpovědné – vaše děti mohou ve škole dostat zdarma dobrou stravu a vy tuto příležitost zahodíte.“


    Je ale fakt, že spoléhaly na to, že mléko nakonec uvaříme my s ředitelkou. Proč uvařit mléko bylo pro matky takovou zátěží? Připravit školní mléko totiž znamená: sehnat dříví, naštípat je, přinést vodu z potoka, zapálit oheň a čekat asi hodinu, než se voda v obřím hrnci začne vařit. Pak už se mohly do vody nasypat sáčky s mlékem a hustý nápoj se mohl rozlévat. Pro zjednodušení akce jsme zavedly, že dříví připravily děti. Po dopití mléka následovaly veledlouhé přestávky.


    Jak je vidět, ztráceli jsme hodně vyučovacího času také ledabylostí matek a „pohodlností“ ředitelky. Jednoho dne jsem tomu prostě udělala rázný konec. Po dvou hodinách vyučování a po další hodině pití mléka děti volaly jako obvykle: „Recreo!! Pausa!!“


    A já na to: „Pausa už byla, jdeme do třídy.“


    A děti: „Recreo!!“


    „Na recreo nemáme čas. Máme před sebou ještě hodně učení!“


    Ředitelka vzhlédla a v okolí pracující otcové také.


    „Další recreo nebude. Až po biologii. Jdeme do třídy.“


    Nutno říci, že v této chvíli děti nediskutují, ony nikdy nediskutují ani s rodiči, ani s učiteli. Prostě poslechnou. Nikdy neodmlouvají. Jdou do třídy a tam už se zase hned zabaví dobrodružstvím nové látky.


    Po vyučování jsem ještě zůstávala ve škole a uklízela třídu, děti mi často pomáhaly, např. nosit vodu a mýt podlahu. Také jsme společně sbíraly odpadky na dvorku a před školou na hřišti. Pak jsem chodívala domů, něco si uvařila a pojedla. Odpoledne jsem se připravovala na další den. Připravovala jsem se opravdu hodně. Bylo pro mě těžké učit tři ročníky všem předmětům už jenom ve španělštině, člověk potřebuje množství slov, natož v kečua. Navečer jsem zašla k někomu na návště­vu, často k babičce Nely, jediné babičce v Pucamarce. Měla v domečku pokaždé rozdělaný oheň, krásné teplo. Večer jsem pak ještě vyučovala – angličtinu, později zájemce o informace a kolem osmé hup do postele. Byla zima. Chvíli jsem četla, žárovka byla slabá, více světla mi dávala svíčka. Ale na čtení byla zima, zábly ruce. Všichni v domě už dávno spali, bylo naprosté ticho, jen občas odfukovaly krávy na dvorku. Brzy jsem usínala.


    Krátce po mém příjezdu do Pucamarky se změnil vztah rodičů ke mně. Začali mi projevovat velikou úctu a často mi děkovali za to, jak jejich děti učím. Říkali mi to i lidé z jiných vesnic, že slyšeli, že… Někteří učitelé prý jen zadají dětem úkoly a pak je nechají samostatně pracovat. Jenže děti často řešit úkoly neumí a rodiče jim prý nemohou pomáhat, protože látku neznají, mnozí sami do školy nechodili.


    Na začátku školního roku mi říkala ředitelka Marcelina, že rodiče od školního vzdělání mnoho nevyžadují. Jen prý v podstatě chtějí, aby se děti naučily číst, psát a počítat. Víc pro život nepotřebují. Během času jsem ale viděla, že tomu tak vůbec není. Rodiče měli velký zájem o naši školní výuku a opravdu mi vyjadřovali vděčnost za to, že učím děti nejen předepsané látce, ale také dalším věcem.


    Jednou mě potkal otec Edisona, povídal si se mnou a najednou si klekl na hliněnou zem a chtěl mi políbit lem sukně. Rodiče mi často říkali, že se za mě modlí a děkují Bohu, že mě do Pucamarky poslal. Projevovali mi úctu, která se těžko popisuje slovy. Téměř zbožňování mi nebylo příjemné, byla to hrůza. Kladlo mezi nás odcizující bariéru. Mí sousedé se mnou mluvili se sklopenýma očima a přihrbenými zády. Sami sebe vměstnávali do jakéhosi podřízeného postavení. Opravdu se mi ulevilo, když se náš vztah znormalizoval a oni mě začali brát jako sobě rovného člověka. I když jistá autorita učitele přetrvávala dál. Zvali mě do rodin, probírali se mnou své starosti.


    S dětmi jsme se měli od začátku velmi rádi, vzájemně jsme se opravdu milovali. Děti se o mě staraly a opečovávaly mě jako živou princeznu:


    „Nezouvej si ty sandálky, Doritko, podlaha je studená, bude ti zima na nožičky,“ říkám školačce ze třetí třídy. Děti nosí obvykle na bosých nohou sandálky z gumy a před vstupem do třídy se musejí zouvat. U sebe ve třídě jsem tento zvyk zrušila, ale Marcelina na zouvání trvala, a tak se děti v její třídě zouvaly. Na podlaze byly jakési keramické dlaždice a velmi studily. Při suplování jsem dětem říkala, ať si nechají sandálky na noze.


    „Profesorito, ty bys neměla mít na noze sandály, tobě bude zima.“


    „Vždyť vy je taky nosíte.“


    Malý Rolando: „Ale my jsme zvyklí a ty ne. Běž si vzít domů teplejší boty, takhle nastydneš.“


    Nebo jindy Edison: „Profesorito, tady sis zamazala sukni.“


    „To nevadí, Edisone, já si ji odpoledne vyperu.“


    „Já ti ji vyperu, voda v řece je studená. Zastudila by sis ruce a nastydla bys.“


    „Já to nějak zvládnu, jsi moc hodný…“ Nakonec jsem ho musela přemlouvat, aby mě nechal vyprat si sukni sama.


    „Jsi taková hubená, vaříš si pořádně? Na, tady jsem ti přinesla bramboru,“ starala se teta Davida, vzorná to žena. Ačkoli neměla vlastní dítě ve škole, chodila nám pomáhat, jak mohla. Výborně vařila. Byla s námi na výletě u jezera Titicaca a osvědčila se jako vynikající hospodyně.


    Co se týče mé postavy, už několik let ji mám stejnou. Zatímco mi svého času bývalý manžel říkával: neměla bys jíst večer raději mrkev? ve smyslu, jak jsi tlustá, jeden peruánský přítel jednou prohodil: jsi sice štíhlá, ale to nevadí. Jak řekl Einstein: všechno je relativní.

  • 9. kapitola - Výlety do Cuska a na Machu Picchu

    První školní výlet s dětmi jsme podnikli v červnu. Jeli jsme se podívat do Cuska, hlavního města bývalé říše Inků. Cusco je krásné město s historickým centrem, kde na základech inckých paláců postavili Španělé své koloniální honosné budovy. Domy jsou tedy napůl incké, napůl koloniální. Incké kamenné zdi vydržely neporušené četná zemětřesení a nad nimi se tyčí bílé domy se „středomořskými“ modrými balkony. Několik náměstí a náměstíček je zdobeno arkádami, uprostřed šumí fontány a na záhonech rozkvétají květy v mnoha barvách.


    My jsme s dětmi navštívili nejdříve chrám Sacsayhuaman nad městem. Děti fascinovaly mocné incké zdi a velký počet cizinců.


    „Lidé z celého světa přijíždějí do Peru obdivovat díla vašich dědečků. Tak slavní jsou Inkové.“


    Pro děti byl můj přístup k jejich dějinám neobvyklý. Jak mi později říkali otcové dětí i sousedé z jiných vesnic, bylo moje pojetí výuky a přístupu k dětem velmi netradiční. Děti jsem oslovovala „malí Inkové“ a ve školní výuce jsem věnovala hodně prostoru učení o předkolumbovských indiánských kulturách. Také to, že jsem nosila do školy i na procházkách venkovem místní indiánský kroj, indiány velmi těšilo. Jak brzy zjistili, respektovala jsem rovněž jejich tradiční přírodní náboženství a praktiky, ve škole jsme provedli obřad za zdraví dětí s andským knězem…


    Po staletích koloniálního útlaku, náboženské převýchovy a nadřazeného postoje ze strany současných peruánských obyvatel měst (míšenců i „zdo­mác­nělých městských“ indiánů), i kvůli nadřazenému přístupu některých zahraničních turistů a bohužel také některých dobrovolných pracovníků, které přivádí k indiánům vnitřní pocit, vycházející z dobré vůle pomoci zaostalým – trpí venkovští indiáni pocitem méněcennosti a při příchodu do města se v podstatě za svůj indiánský původ a způsob života stydí. Jak učitelé konstatovali na naší úvodní schůzi, nedostatek sebevědomí a ztráta identity jsou opravdu reálnou skutečností peruánského venkova. Z toho vyplývá celá řada sociálních problémů. Je rovněž smutnou realitou, že se indiáni diví přístupu učitele (cizinky), ze kterého cítí vůči své „rase“ respekt a úctu.


    Obdivovali jsme tedy mocné incké zdivo rozsáhlého chrámu Sacsayhuaman, děti pobíhaly mezi branami a ve svých veselých svetříkách byly centrem zájmu turistů, kteří si je neustále fotografovali. Děti k tomu přidávaly pár francouzských slovíček z našich hodin, tu tam se někdo osmělil zazpívat francouzskou písničku. Fran­couzští turisté byli nadšeni a rozdávali jim bonbony. Děti pak chtěly mít častěji francouzštinu (věnovali jsme jí vždy pár minut po vyučování).


    Velký zájem vzbudila telefonní budka. Děti ji nikdy předtím neviděly. Virginia zkušeně líčila, jak jednou telefonovala z aparátu v obchůdku v Chincheru tetě. Všichni žáci byli absolutně nadšení, když jsem navrhla, že telefon vyzkoušíme. Zavolali jsme mé cuskeňské kamarádce Nidii, která se trpělivě každého dítěte postupně ptala, jak se jmenuje a jak se mu líbí Cusco.


    Potom jsme scházeli po schodech dolů do města. Děti se nevěřícně dívaly na pouliční lampy.


    „Tady se večer svítí? Vždyť tu nejsou žádné domy.“


    V Pucamarce je elektřina zavedena asi v polovině domů, teď už také ve škole, ale mnoho rodin si ji dovolit nemůže. A zde byly pouliční lampy uprostřed přírody.


    Ve městě jsme si prohlédli hlavní náměstí, které děti nadchlo svou fontánou, hned se všichni zmáčeli. Sluníčko svítilo, snad mi nenastydnou, myslela jsem si. Ať si užijí.


    Pak jsme zašli do muzea Inků. Jak je Cusco malé – na nádvoří jsme potkali Lisarda, představitele inky ze slavnosti slunce. Vzájemně jsem je s dětmi představila a on nám vyprávěl o Incích. Dětem se v muzeu líbila vitrína, představující kulturu Chavín. Učili jsme se o zřejmě prvním státu na peruánském území a dě­tem se líbilo, že ve vitríně vidí chavínskou hlavu přesně takovou, jakou jsme si ukazovali v učebnici. Po ukončení prohlídky expozice jsme se k ní museli ještě jednou vrátit.


    Pak jsme se šli podívat do komplexu chrámu Slunce, nad kterým dnes stojí dominikánský klášter. Ve všech navštívených památkách nám postupně „od­pouštěli“ vstupné, jediní dominikáni neslevili ani sol. Na nádvoří chrámu jsme si prohlédli také tzv. pupek světa, místo, kam podle legendy zabodl do země první legendární inka zlatou hůl, dar od svého otce Slunce. Místo označilo střed bu­dou­cího města a rozsáhlé říše.


    Děti i tři doprovázející rodiče se už ale těšili na další svačinu (první byla v Sacsayhuamanu) a posléze jsme se vydali na cestu domů do Pucamarky.


    Po návštěvě Cuska jsme si s velkým zájmem zopakovali všechny dosud probrané peruánské kultury a od této chvíle chtěly děti slyšet více a více o Incích. Vždyť jsme měli jet za necelé tři měsíce na další výlet – do bájného města, jehož návštěva je uskutečnitelným snem mnohých světoběžníků, ale nemožná pro potomky jeho stavitelů – Machu Picchu.


    Dovolím si otisknout dopis, který jsem tehdy poslala naším českým příznivcům, kteří nás finančně podpořili a bez jejichž pomoci bychom, přes četné dary (v podobě slev) peruánských úřadů, výlet nemohli uskutečnit.


    Milí přátelé,


    vy si vůbec nedovedete představit, jakou radost jste udělali našim dětem. Byli jsme na výletě na Machu Picchu. Dlouho jsme se na něj připravovali a těšili, několik dní předem se sešli rodiče a losovali, kdo nás bude doprovázet, nakonec s námi jeli tři maminky – jedna s měsíčním miminem, druhá s roční holčičkou – a jeden otec.


    Vyjeli jsme v neděli ráno minibusem z Pucamarky do Ollantaytamba, kde je nádraží a odkud jsme pokračovali vlakem. Pro děti to bylo úžasné – nádraží – vlak – vagony... Viděly vlak jen na obrázkách a teď do něj nastupovaly. Pak jsme se rozjeli... Sledovaly krajinu a přišel první tunel. Jeden žáček věděl od bratra, že na cestě prý má být 17 tunelů. Všichni počítali – ty rozzářené oči. Po dvou hodinách jsme dorazili do Aguas Calientes, odkud se pokračuje na Machu Picchu opět autobusem (do Aguas Calientes se jinak než vlakem dojet nedá, nevede sem silnice, autobusy převezli na vagonech, aby cestující nemuseli šplhat 500 výškových metrů nahoru k ruinám města Machu Picchu). V Aguas lilo jako z konve. Nám to ale vůbec nezkazilo náladu, naopak, děti nadchlo, jaké je tu teplo – my žijeme ve výšce 3 800 m a Aguas leží v necelých 2 000 m. Šli jsme do místních termálních bazénů. To bylo něco – teplá voda, děti tam řádily až do večera. Pak jsme šli do školy, kde jsme spali. Poprvé v noci mimo domov – jeden hoch měl prý s sebou kapku alkoholu.


    Druhý den ráno jsme jeli autobusem nahoru na MaPi. Těch výkřiků, znají město z učebnic, chrám Slunce, Intihuatana... Mocné zdi Inků obdivovaly už v červnu na výletě v Cusku, ale tady bylo celé město.


    Vrátili jsme se opět busem, vlakem a minibusem. Děti celou dobu zpívaly.


    Bylo to absolutní nadšení.


    Každou chvíli mě objímaly – děkujeme, děkujeme.


    Já vám také velice moc děkuji, bez vaší pomoci bychom nemohli ani tuto cestu uskutečnit.


    Zítra přijdou rodiče zabudovat prolejzačky na dětské hřiště, od pondělka se bude klouzat a houpat a šplhat i v Pucamarce. Těší se na to děti z celého kraje.


    Opravdu vám děkuji z celého srdce.

  • 18. kapitola - Ze školního života

    Díky darům přátel z České republiky jsme mohli pořídit různé věci, např. papíry na kreslení, pastelky, vodové a temperové barvy…A mohli jsme kreslit. Děti tak rády kreslí. Pořád jsme ve škole malovali.


    Někdy v říjnu se konala okresní soutěž v kreslení. Byla pro starší děti – čtvrtou, pátou a šestou třídu. Z každé třídy se jí mohl zúčastnit jeden žák. Na soutěž přišlo několik desítek dětí. Od nás se soutěže účastnil Reynaldo ze čtvrté třídy, Juana z páté a Edison ze šesté. Bylo těžké vybrat naše zástupce, protože více dětí pěkně kreslí. Reynaldo a Juana se umístili na třetím místě a Edison svou kategorii vyhrál. Když si děti z naší školy chodily pro ceny, učitelé z ostatních škol se divili: kde leží ta Pucamarka? Jak je možné, že získali tolik cen?


    Proč jsme měli takový úspěch? Je pravda, že naše děti hezky malují, ale myslím, že pěkně kreslí i jiné děti. Rozhodující úlohu zde zřejmě sehrály naše finanční možnosti. Díky mým úsporám a darům českých přátel jsme měli dostatek peněz nakoupit materiál pro malování a během celého roku jsme hodně kreslili. Ne že bychom se připravovali na nějakou soutěž, já jsem o její existenci nevěděla ještě týden před jejím konáním, ale přesto: děti znaly různé techniky a mnohokrát si je vyzkoušely.


    Téma soutěže bylo ekologické: znečišťování země, vody, vzduchu a ochrana přírodního prostředí. Děti z jiných škol většinou malovaly továrnu, která se široko daleko nevyskytuje, a letadla. Naše děti malovaly sebe, jak si čistí zuby (měli jsme peníze na kartáčky a pastu), jak sbírají odpadky po Pucamarce, jak jeden pán čůrá do potoka a profesora mu nadává (tuto scénu namalovali všichni, asi na ně silně zapůsobila).


    Pro zajímavost – jaké byly ceny pro vítěze: jeden sešit, pastelky, osm kilogramů cukru a deset kilogramů rýže. Naštěstí se na soutěž do Chinchera přišlo podívat z naší školy více dětí, a tak jsme dary společnými silami odnesli. Po cestě jsme si ještě udělali drobnou oslavu: koupila jsem koka kolu a sušenky a na chodníku jsme se do dobrot hned pustili.


    Za pár dní jsme pořádali oslavu pro celou školu a pozvali jsme na ni i „našeho šamana“. Přinesla jsem dva velké, opravdu krásné dorty z Cuska. Paní v cukrárně, u které jsem dorty objednávala, jsem líčila, proč oslavujeme, a přitom používala pro děti oslovení „srdíčka – sonqocha“ /sonkoča/, a ona dorty ozdobila spoustou barevných srdíček. Oslava byla hezká a já doufám, že také motivační: děti viděly, že když se budou dobře učit, mohou rodině přinést i materiální prospěch. Zvláště Edison, dítě z nejchudší rodiny ve vesnici, byl hrdý.


    Nevyhrávali jsme ovšem vždycky. Jednou se pořádal fotbalový turnaj v Umasbambě. Sešli se na něm hráči všech škol v okolí jezera Piuray. Ráno jsme došli do Umasbamby, kam přijeli samozřejmě také všichni učitelé okolních škol. Lilo jako z konve. Děti se schovávaly pod střechami a ve třídách a pro učitele byla nachystána hostina. Matky z Umasbamby navařily brambory a rýži, napekly maso ve školní kuchyni (na školních hliněných kamínkách), popíjelo se pivo a čiča. Posléze přestalo pršet, děti začaly běhat po venku a učitelé dále hodovali a rozprávěli. Na fotbal se lehce pozapomnělo, že prý je mokro a děti by nastydly. Děti ale fotbal hrát samozřejmě chtěly, a tak jsem s nimi šla připravit hřiště: vztyčit tyčky na branky, vymezit okraje. Posléze se k nám přidala i moje ředitelka Marcelina a pak ještě jedna učitelka.


    A už se mohlo hrát. Děti ze všech zúčastněných škol bojovaly na hřišti ze všech sil, hráli chlapci i dívky. V konkurenci jsme neobsadili žádné „medailové“ místo, mně to nevadilo, ale chlapci při návratu plánovali, jak budou trénovat a příště jim „to nandají“. Naprostou většinu učitelů jsem na hřišti neviděla, po hostině se rozjeli do svých domovů.


    Týdny a měsíce rychle ubíhaly. S dětmi ve škole jsme se sžili, stali se mými dětmi. S rodiči jsme postupem času vytvořili jakousi větší rodinu. Občas jsme mívali problémy, já jsem se na ně zlobívala kvůli alkoholu a také kvůli tomu, že některé matky nechodily do školy připravovat mléko. Oni ke mně byli tak zdvořilí, že vůči mně nevyslovovali žádnou kritiku, i když s některými aspekty mého chování jistě nesouhlasili.


    Nicméně v obecné rovině nám naše vzájemné názory a city byly jasné. Já jsem obdivovala jejich pracovitost a houževnatost, také pokoru vůči životu, který v jejich podmínkách není snadný. Jednou přišly kroupy a ubily už vzrostlé brambory. Tehdy matky seděly u nás na dvorku a plakaly. Druhý den obešli lidé pozemky, zkonstatovali škody a na zničená pole začali sázet pozdější odrůdu brambor. Všichni vědí, že na budoucí sklizni jsou životně závislí – přinese jim potravu pro další měsíce a za prodané přebytky mohou nakoupit další potraviny. Pro pasivní zoufalství v jejich ži­votě není místo. Jsou to stateční lidé.


    Sny dětí o budoucnosti


    Ve škole jsme psali slohovou práci na téma: Jaký bude můj život za dvacet let.


    Willian napsal (uvádím doslovný překlad):


    Přijdu z pole. Moje manželka už vaří pro svého manžela. Budu pracovat pro své děti. Budu vydělávat peníze a vychovávat své děti. Nikdy nebudu bít svoji ženu, ani své děti nebudu bít. Koupím dětem oblečení. Budu mít dva Inky a budu se starat o své Inky, aby jim nikdy nechybělo jídlo. Budu mít rád své děti, nikdy je nebudu bít. Budu hodně pracovat. Až se vrátíme z pole, budeme si společně hrát, budeme hrát fotbal. Potom budeme jíst s mými Inky, koupím svým Inkům hračky a koupím svým Inkům banány. Budeme s mou rodinou cestovat. Budu pomáhat svým Inkům, budu jim pomáhat s úkoly. Budu mít dobrý život s rodinou a budu mít auto.


    Willian ve své práci odráží nejen realitu současného života, ale také sny, v tuto chvíli silně inspirované mým působením ve škole. Ze své skutečnosti uvádí práci na poli, ženu, která vaří, když se on vrací z práce. Do snů už patří ale to, že děti budou mít oblečení (Willian byl právě ten chlapec, který mě inspiroval k myšlence pořídit každému dítěti svetr, neboť on ho v době mého příjezdu do Pucamarky neměl.) Ra­dostně plánuje, že dětem koupí hračky a banány, neboť hračky děti prakticky nemají a na nadstandardní ovoce se v rodinném rozpočtu peněz nedostává. Do oblasti dobrých předsevzetí patří hraní s dětmi, pomoc při úkolech a to, že ženu ani děti nebude bít.


    Své děti nazývá malými Inky, protože takto jsem já oslovovala děti ve třídě, nad tabulí visel obrázek s nápisem ~Nokanchis Inkaq churinkuna kanchis, Jsme synové Inků a opodál tabulka se třemi základními morálními pravidly incké říše: Nelži, nekraď, nebuď líný. Jak je vidět, několik našich výletů za poznáním, které u indiánů vůbec nejsou běžné, se dětem zalíbilo a vnuklo jim chuť pořádat podobné rodinné cesty. A na závěr Willian uvádí přání, které je alfou i omegou jeho snů, mít auto. Williana totiž fascinují nákladní automobily a chce být šoférem.


    Na závěr prozradím, že nadaný Willian se dnes chystá na střední školu. Díky podpoře své české kmotry bude moci dále studovat. Willian byl neuvěřitelně pilný žák. Neustále po mně chtěl více domácích úkolů a ve volných chvílích opisoval celé kapitoly z knížek. Hodně četl. Říkala jsem mu actor, herec, protože ve třídě stále dramatizoval naši učební látku, přehrával ji v divadelních scénách.


    Dětské hřiště


    Díky darům českých přátel jsme mohli připravit dětem radostnou zábavu. Na nápad ředitelky Marceliny jsme nechali vyrobit v Cusku houpačky, klouzačku, bradla a pro­lézačky, a v Pucamarce pak vzniklo dětské hřiště. Muži rozhodli, že bude umístěno ve školním dvoře, aby se mohlo na noc zamykat.


    Děti si poměrně matné barvy nářadí samy oživily veselou červenou, modrou, žlutou, zelenou. Marcelina sehnala barvy od okresního úřadu, který nám je daroval. Během školního dopoledne si na hřišti hrály naše děti o přestávkách a odpoledne a o nedělích zůstávalo otevřené pro všechny ostatní.


    Chodily tam děti ze širokého okolí. Dětské hřiště přineslo mnoho radosti.


    Skleník


    Manžel mé peruánské přítelkyně, Belgičan, zasponzoroval s přáteli v naší vesnici skleník. Otcové postavili zídky z vysušených hliněných cihel, Belgičané dodali plast na střechu a sazenice a už jsme vesele pěstovali první zeleninu. Když jsme ji chodívali zalévat a plít, děti volávaly: „Jdeme do džungle!“


    Přes den je v období sucha hodně slunečního svitu, ale venku bývá zima kvůli studenému větru. Ve skleníku bylo opravdu horko jako v Amazonii a zelenina nám vzrůstala před očima. Zakrátko přišla sklizeň.


    Přinesla jsem knihy s obrázky zeleniny a vysvětlovali jsme si, že obsahuje minerály a vitamíny, důležité pro zdraví člověka.


    „Dívky, až budete těhotné, jezte salát. Obsahuje železo a to je dobré pro zdravý vývoj vašeho miminka.“


    Už dříve jsme mluvili o krvi a vlivu železa na tvorbu červených krvinek.


    „Ano, profesorita, budeme jíst salát.“


    „Hoši, až bude vaše žena v jiném stavu, dávejte jí jíst zelenou zeleninu. Aby byla zdravá ona i děťátko.“


    „Ano, profesorita, tak to budeme dělat. Budeme jí dávat salát a kapustu,“ přitakávají vážně.


    Za několik dní mě vyhledal muž, jehož jsem neznala, z vesnice, kterou jsem také neznala, i když jsem měla naše okolí dobře prochozené, byl tedy zdaleka. Řekl mi, že slyšel, že těhotné ženy mají jíst železo. Jeho žena teď právě čeká miminko, tak jestli bych mu neprodala jeden salát.


    Opravdu, takový je dosah školní výuky.


    Po výkladu o minerálech a půldenním malování zeleniny mi děti říkaly:


    „Profesorita, Rolando chtěl včera jíst fósforo.“


    Fósforo znamená fosfor, ale také zápalky. Rolando si chtěl oškrabávat sirky, aby obohatil tělo minerální látkou.


    „My jsme mu ale říkali, že si myslíme, že to není to správné fósforo, ať ho nejí a radši se tě nejdřív zeptá.“


    Šikovné děti.


    Díky skleníku se naše škola stala návštěvním místem. Lidé z okolních vesnic se chodili dívat, jak funguje, a začali přemýšlet, že vlastně stavba skleníku není tak náročná. Hlína na cihly je dostupná všude okolo, na igelit by našetřili a mohli by mít – i v našich chladných podmínkách – vlastní zeleninu.


    To je pro obyvatele venkova příznačné. Když vlastní zkušeností zažili, v čem je přínos „civilizačního výdobytku“, mají inspiraci rozšiřovat ho dál. Problémem mnohých modernizačních projektů a investic „zvenčí“ je, že indiáni nepřijmou dílo za své. Na pokyn autorit z města, ke kterým a priori nemají důvěru, třeba i provedou nutné manuální práce, ale ve chvíli, kdy nejsou organizátoři přítomní, dílo je vlastně nezajímá.


    Dalším problémem je technická nepřipravenost obyvatel vesnice nutná pro údržbu díla. Ve vsi byl třeba instalovaný vodovod, byly provedené nezbytné práce, pořízeno nákladné čerpadlo a byly rozvedeny trubky, ale jakmile dojde k poruše, něco se rozbije, v obci není nikdo, kdo by věc dokázal spravit. A tak nám v Puca­marce „vyschl pramen“ a my chodili podél vodovodního systému další rok do potoka pro vodu. Na ostrově Taquile v jezeře Titicaca mají už pět let rozbité vodní čer­padlo a nosí vodu z pramenů sto výškových metrů několikrát denně.


    Z mého pohledu učitelky může životní podmínky na vesnici zlepšit vzdělání, odborná příprava v podstatě v jakémkoli oboru. Zemědělský inženýr vyrostlý z in­diánského prostředí bude umět zakládat skleníky a bude mít důvěru místních obyvatel, lesní inženýr bude osazovat stráně, kde neustále hrozí sesuvy, instalatér bude vědět, jak opravit vodovodní systémy atd.

× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>
× Foto
<
NF Inka
>

Ukázka z knihy „Peru děti Inků“

Olga Vilímková vypráví další příběhy z indiánských krajin, kromě autorky život v horách popisují samy děti vyprávěním i kresbami.
Vydalo nakladatelství Smartpress, 2006.

Další knihy

Základy jazyka kečua - učebnice pro samouky


Olga Vilímková, Základy jazyka kečua – učebnice pro samouky, VŠE Praha 2005, texty na CD namluvil Vladimír Yabar


Peruánské kontrasty - Cestománie II


Olga Vilímková, Peruánské kontrasty v knize Cestománie II, Kartografie Praha 2006


Minulost a přítomnost Mexika a Peru


Petr Chalupa, Olga Vilímková, Vít Vilímek, Minulost a přítomnost Mexika a Peru, Masarykova univerzita v Brně 2001


Pohádky z jiných světů


Pohádky z jiných světů, Guatemalské, keňské, čečenské a české pohádky, s CD, výtěžek podpoří také indiánský projekt v Guatemale, na kterém spolupracuje NF Inka

Úvod | Projekty v Peru | Aktivity v ČR | Tým NF Inka | Inka v médiích | Kalendář akcí | Fotogalerie | Život indiánů | Spolupráce